aneb dnes již úsměvná historka ze včerejšího večera.
Včera večer jsem se účastnil jisté společenské události v pražském Klubu Lávka. Formální oblečení si vyžádalo i černé polobotky s plochou podrážkou a tak jsem celé odpoledne klopýtal po zamrzlých chodnících, přeskakoval sněhové valy a klouzal po hrbolatých ledovkách. Pravá bota se víc a víc zařezávala do mého nártu a když to všechno kolem deváté večer skončilo, netoužil jsem po ničem jiném, než ty strašlivý boty sundat.
Když jsem došmajdal až k parkovacímu automatu v obchodním centru Nový Smíchov, stála tam jakási zoufalá žena, která se mi svěřila s tím, že už deset minut bezúspěšně hází do automatu desetikoruny a ta mrcha je ne a ne sežrat. Každý pokus končil hlučným propadnutím mince zpátky ven. Hladový displej stále hlásá, že zbývá doplatit 20 korun.
„To nebude problém“, vyndal jsem svoji peněženku, vytáhl dvacetikorunu, vhodil jí do automatu, ten spokojeně zablikal a oznámil vyrovnání účtu. Paní mi začala srdceryvně děkovat a dala mi svoje dvě desetikoruny, které jí tak zradily. „Nemáte vůbez zač“, odpověděl jsem s velkorysou nonšalantností (být hrdinou je tak snadné). „Ale mám, já vůbec nevím, co bych tady dělala“, poděkovala naposledy a zmizela mezi zaparkovanými auty.
Střih.
Vytáhnu svůj parkovací lístek, strčím ho do automatu, objeví se: „K úhradě: 50 Kč“. S ledovým klidem zašátrám v peněžence, vylovím další dvě dvacky, hodím je do automatu, který hlásí: „Zbývá doplatit 10 Kč“. Zalovím znovu v peněžence a ejhle, kromě pár korunových mincí je prázdná. Sakra, pomyslím si a pozvolna mi začne docházet, co se stalo. Vyndám z kapsy dvě desetikoruny, které jsem právě nabyl svým dobrým skutkem, a házím je do chřtánu automatu. Ten je ale skutečně dneska nechce. Zvuk propadávající mince nevěstí nic dobrého. Přidal jsem ještě jednu nadávku, stisknul tlačítko „Storno“, vyndal vrácené dvacetikoruny a odpaťchal se do nejbližšího obchodu. Stručně vysvětluji situaci, načež mi prodavačka s úsměvem sdělí, že mi mince vyměnit nemůže, ale ať zajdu na informace.
Dojdu na informace, znovu popisuji svoji situaci, slečna mě posílá za garážmistrem. Pomalu se dostavuje lehký pocit zoufalství. „Já nechci za garážmistrem, já potřebuji dvacetikorunu“, zasténám tak, že slečna začne hledat svoji vlastní peněženku. Po chvíli vítězoslavně vyndá dvacku, podá mi ji, já jí s úlevou dávám dvě putovní desetikoruny a začnu horlivě děkovat. „Nemáte vůbec zač“, usmála se a já na to: „Ale mám, vůbec nevím, co bych tady bez vás dělal“.
Moje duše běží, leč tělo se vleče zpátky k automatu. Sahám pro lístek, levá kapsa, pravá kapsa, strkám ho do čtečky. A na displeji se objevuje: „K úhradě: 120 Kč“…