To bylo o fous. Do tramvaje jsem naskočil na poslední chvíli. Přestože v tuhle dobu nebývá přecpaná, zůstávám stát u dveří a snažím se tiše popadnout dech. Rozhlížím se kolem sebe. O středovou tyč se opírá sympatický mladík v krátkém sáčku a zaujatě čte knížku. Přerušované sluneční paprsky, co se prodírají přes okno skrze postavy dalších lidí, ho čas od času pohladí v jeho světle hnědých, lehce vlnitých vlasech. Protisvětlo mu zvýrazňuje uši roztomile odstávající od krátkého sestřihu.
Slušivé brýle budí intelektuální dojem, modré oči za nimi hltající řádku po řádce ale působí spíš spiklenecky a hladkou tvář co chvíli zdobí záchvěv pousmání. Uvědomuju si, že můj pohled na něj zamrzl. Na posledním odstavci si lehce olízl prst. Rukou mi proběhl elektrický výboj a všechny chloupky stojí v pozoru. Nezírej tak na něj!
Při otáčení stránky zachytil můj pohled. Usmál se, v panice jsem se odvrátil. Podíval se z okna ven, zaklapl knížku a uklízí ji do batohu. Sakra, bude vystupovat. Kolik krátkých vteřin ještě mám, abych se ho nabažil? Pozoruju ho už bez zábran, dýchám stejný vzduch co on, snažím se zapsat jeho podobu, pohyby, gesta, vůni…
Tramvaj zastavuje, otevírají se dveře. Vyráží ven. Na schůdku se zastaví, otočí se a prohodí mým směrem: “Tak jdeš?“ Nad dveřmi už svítí výstražné světlo a chraplavý zvonek signalizuje, že se dveře brzy zavřou. Chytá mě za ruku a jediným pohybem vytáhne ven. Dveře se za námi zavírají a vůz tramvaje mizí po milionkrát projeté trase.
– “Dobré ráno! Jak ses vyspal? Zase jsem tě tahal z tramvaje? Po kolikátý už? Šťastný výročí, zlato...“