Probuďte pohodáře

Podomní prodejce miluju asi jako vši v kožichu. Přicházejí neohlášeni, aby vám ukradli kus času a zamořili ho nesmysly, stupidními argumenty a lacinými triky s cílem prodat vám něco, co nemá ani desetinu hodnoty požadované ceny (kdyby mělo, nemuseli by vám to nosit zoufalci v obnošených kvádrech až před čumák, ale stačilo by to šoupnout na regál hypermarketu). Už dávno jsem si vypěstoval nekompromisní systém obrany a k prahu mojí kanceláře ve čtvrtém patře se jen tak někdo nedostane. Svoje obránce jsem naučil říkat atakujícím dotěrům namísto „Bohužel je zaneprázdněn“ krutě pravdivé a odrazující „Ne, nechce s vámi mluvit“.

Dneska u nás zazvonil jakýsi mladý muž s velkými deskami. Na okamžik jsem ho zahlédl na monitoru bezpečnostní kamery a pomyslel si: „Zase jeden… No počkej, oni ti dole naloží!“. Přestal jsem mu věnovat pozornost a vrátil se ke svojí práci. V tu chvíli se rozdrnčel telefon. Trhl jsem s sebou, zvedl ho a připravil se čelit tušenému selhání mého obranného systému. „Je tady nějakej mladík a má s sebou obrazy“, hlásili mi z recepce. „Oleje“, zaslechl jsem nápovědu nezvaného návštěvníka. „Oleje… na plátnech“, papouškoval hlas ve sluchátku. „A co já s tím?“, zabručel jsem rozmrzele. „Měl byste je vidět. Možná si něco koupit.“ V mozku mi něco zabublalo, položil jsem si otázku, kde jsem udělal při výběru personálu chybu, mrknul jsem na svoji uklidňovací kartičku (mám na ní zalaminovaný nápis „Teď máš právo se rozčílit, ale neuděláš to!“) a vynesl verdikt: „Za deset minut tam přijdu.“ „Až za deset minut?! Co tady s ním budu dělat? Tak já mu uvařím kafe.“

Dokončil jsem rozepsaný text návrhu jakési nudné smlouvy, vytáhl ze šuplíku vizitku a seběhl šestašedesát schodů oddělujících moji kancelář od zasedačky v přízemí. Ta byla prázdná. Náš návštěvník seděl v účtárně, popíjel svoji kávu a bavil se s účetní, kterou oslovoval „teta“. Pozdravil jsem ho, vyzval k přesunu do protější místnosti a otočil se na účetní: „Vy ho znáte?“ Ta odvětila: „Ne, v životě jsem ho neviděla.“

V zasedačce postával velmi pohledný mladík (jak jsem se později dozvěděl třiadvacetiletý výtvarník z Prahy). Trvalo jen mikrosekundu, než spustil svůj monolog. I v tak krátkém časovém momentu jsem si však zřetelně uvědomil, že mě zajímá, a že ač zatím netuším proč, s ním mluvit chci.

Apropos, všimli jste si, o kolik to mají hezký lidi v životě snazší? Připomnělo mi to dávný rozhovor s jedním naším klientem, který se mě ptal, zda bych nevěděl o nějakém místě pro jeho dceru. Tedy dlužno podotknout mimořádně krásnou a v hrudi velmi štědře obdařenou dceru. „Víte, ona když někam vejde, tak všichni ztuhnou. Zírají na ní a čekají, co bude“, povídal. „Potíž je v tom, že dál nebývá nic“. Ani si nepamatuju, zda jsme jí nakonec nějaké místo našli. Jsem ale přesvědčen, že se neztratila.

Ale zpátky k naší návštěvě. Mladík se představil celým jménem. Sestávalo se asi z šesti jmen, z nichž jsem si stihl zapamatovat dvě a doteď nevím, zda patří mezi ty z rodného listu, nebo už mezi umělecké přílepky. Šlo o vysokoškoláka zapojeného do jakéhosi programu výměny výtvarných děl. Studenti vysokých uměleckých škol z celé Evropy si vzájemně pošlou svoje práce a snaží se je ve své zemi prodat a vydělat si tak nějakou korunu, libru či euro k dobru.

Zcela neplánovaně jsem se stal účastníkem strhující stand up show zprvu podivného šílence, co omylem přistál na naší planetě. Sršel z něj neuvěřitelný proud pozitivní energie a upřímného nadšení a zaplňoval celou místnost. „Nechcete se posadit?“, zeptal jsem se ho. Bez přerušení toku svých myšlenek usedl proti mně, aby se za dvě vteřiny znovu vymrštil a pokračoval ve svém poťapkávání kolem stolu.

Nejprve odprezentoval všechna plátna, co měl s sebou, a seznámil mě s jejich autory způsobem, že prakticky ihned ožili v mých představách. „Tohle je hodně nadějná holka“, ukazuje na abstraktní šmouhance. „Jenom hrozně chlastá“, pousmál se a obrátil list.

Podle toho kluka mohli napsat učebnici osobního prodeje. Nevím, jestli to tušil, ale během několika minut odkomunikoval všechny podstatné i nepodstatné prodejní argumenty. Ovšem takovým způsobem, že jim nelze nevěřit. Nepoužil trapný klišé: „Pocházím ze slavné umělecké rodiny“. Vůbec ne. Místo toho mi naservíroval kouzelnou historku o svojí babičce, která je nejvíc v pohodě, a která tu musí být ještě aspoň třicet let. Jo a která je mimochodem velmi uznávanou sochařkou.

Pak jsme si pocestovali, probrali drby z ulice i z pražských galerií, zhodnotili víkendové dění a požádali tetu v účtárně o nějakou fixku.

Ten kluk disponoval takovou sociální inteligencí, se kterou jsem se za celý profesionální život setkal jen několikrát, a kterou mu nepokrytě závidím. Měl v sobě kus malýho bezelstnýho kluka, kterýho znám (občas ho slyším odněkud ze mě zoufale volat o pomoc). Byl milej a přesto se obešel bez pochlebování, byl zábavnej a šlo to i bez otřepaných fórků, byl upřímnej a bezprostřední. A byl to on, protože tohle prostě nejde nacvičit. Co se jiní učí a s větší či menší křečovitostí trénují, on dostal od Boha spolu se svým výtvarným talentem.

Když mi psal na druhou stranu svého plátna osobní věnování, mimoděk utrousil: „Budu se snažit bejt hodně slavnej, aby jeho hodnota vzrostla“. V mém mozku, který je v posledních osmnácti letech trénovaný na dekódování marketingových sdělení, problesklo: „Slibem nezarmoutíš…“. Ale pak jsem si uvědomil: „Sakra, vždyť ten kluk to myslí vážně!“