Lepší je být bohatý a zdravý než chudý a nemocný

Svatá pravda. Kdo by se o tom přel? Však jsem si taky nikdy nepřipustil, že by v mém životě mohla nastat jiná z variant, než ta „lepší“. Už od malička ve mně pěstovali přesvědčení, že jsem odsouzen k bezmeznému úspěchu. „To je ale šikovnej chlapeček,“ slýchával jsem téměř po jakémkoliv mém počinu. Tak proč sakra dneska ve třiačtyřiceti letech ležím s holým zadkem v tomhle nemocničním pokoji?

Inu chceš-li pobavit pánaboha, svěř se mu se svými plány. Anebo po staročesku: člověk míní, pánbůh mění…

Večer před štědrým dnem mě rozbolelo břicho. Nic zvláštního, občas se to stává. V noci ale bolest nabrala na síle. Jakoby mi někdo ždímal vnitřnosti. Kruci, co jsem to zase snědl?! To budou Vánoce!

Ač křesťanské zvyky vcelku nenávidím, štědrý den jsem strávil v absolutním půstu. V pozdním odpoledni se můj stav zlepšil natolik, že jsem celkem obstojně dokázal sehrát roli milovaného a milujícího člena nic netušící rodiny a dokonce jsem s maximální opatrností pozřel báječného kapra s bramborovým salátem.

Následující dny jsem prožil jako na houpačce. Excelentní oběd v Hard Rock Café na oslavu narozenin Rosti, v noci pak výkruty v žaludečních křečích. Na druhý den zábavná večeře s přáteli v Malostranské besedě následovaná řevem do záchodové mísy a tak dále přes Silvestra až po Nový rok.

Po Novém roce se stala bolest břicha mým věrným společníkem na celé dny. Můj obličej začínal připomínat děsivé filmové tváře narkomanů v posledním tažení. Další noční záchvat mě konečně dohnal k zoufalému činu – návštěvě mé lékařky.

Je čtvrtek ráno. Lékařka se nejprve upřeně dívá na mě, pak do počítače, pak zase na mě. „Já si vás vůbec nevybavuju,“ prohlíží si mě pátravě. „No, já už tady dlouho nebyl,“ vysvětluju vyhýbavě. „Koukám. A co vás přimělo k dnešní návštěvě?“

Vyprávím svůj příběh, prohmatává mě, předepisuje léky. „Vypadá to na nějaký zánět, přijďte zítra ráno, nabereme krev na lačno a uděláme testy.“

■ ■ ■

Je pátek podvečer. Zvoní telefon. „Dobrý den, pane Němec. Mám tu předběžné výsledky té krve. Špatná zpráva. Máte dvacetkrát vyšší jaterní enzymy, vypadá to na virovou hepatitidu.“

Na čele mi vyrazil studený pot. „Cože? To jako žloutenku?!“ vyjekl jsem. „Poslala jsem do laborky žádanku na testy všech hepatitid, výsledky ale budou až v pondělí. Do té doby se chovejte, jakobyste měl žloutenku. Karanténa, přísná dieta. V pondělí zavolejte, pokud se to potvrdí, pošlu vás na infekční do Ústí.“

Jak se chová člověk, který má žloutenku? Hledá na internetu všechny informace o žloutence. Inkubační doba 14 až 50 dnů. Hepatitida typu A – nemoc špinavých rukou. Do těla se dostává ústy, virus je schopen přežít i na předmětech, kterých se nositel dotknul. Hepatitida typu B – nazývaná nemocí homosexuálů. Hezký. Kdyby aspoň napsali „nezodpovědných homosexuálů“. Přenáší se tělními tekutinami – krví, slinami, spermatem. Hepatitida typu C – přenáší se krví. Další existující typy se u nás prakticky nevyskytují. Tak fajn. Nejpravděpodobnější je áčko. Listuju diářem v období předpokládané inkubace. Kde jsem všude byl? Sedmýho listopadu – cestovatelský festival v Karlových Varech. Prezentoval jsem tam náš nový film. Pak jsem seděl na baru. Že já se napil z cizí sklenice? Mattonka s brčkem. Tu jsem si přece neobjednal, měl jsem jen kafe. Musel jsem se z ní z roztržitosti napít. Určitě byla nějakýho infikovanýho africkýho cestovatele. Do prdele!

Takže to v sobě můžu mít skoro dva měsíce. Kolik lidí jsem za tu dobu potkal? Kolik podání rukou, kolik zdvořilostních polibků? V předvánočním období bezpočet. A co rozdané vánoční dárky?! Jak vděční budou letos ti, co ode mě dostali jenom přání emailem nebo esemeskou.

Teď to budu muset všem lidem oznámit a budou muset na testy. Testuje se třemi odběry krve po dobu dvou měsíců. Pokud nebyli očkováni, nasadí jim preventivní karanténní léčbu. Stokrát do prdele! To tedy mojí popularitě nepřidá. Rodina to pochopí, co ale klienti? Vstávám od počítače, procházím bytem sem a tam, vracím se zpátky a hledám další informace. Dostavuje se panický záchvat. Jsem vyřízenej.

Třeba to nebude tak horký. Třeba to není virový. Může to nebýt virový? Snažím se dostat rozklepaný prsty na správný klapky klávesnice počítače. Teoreticky může. Zánět se může přenést na játra z jiných orgánů. Nastalo by to třeba kdyby žlučový kamínek ucpal odtok žluči. Pravděpodobnost je ale nízká. A může to mít fatální důsledky – trvalé poškození slinivky nebo jater. Pane Bože! Tohle jsme si nedomluvili! Říkal jsem „bohatý a zdravý“!

Bude to áčko. Všechny příznaky sedí na áčko.

Uléhám do postele a choulím se pod deku. Jaký to asi je na infekčním oddělení v Ústí? Jako ve vězení nebo spíš jen takový hotel nižší kategorie s ostrahou? Naposledy jsem ležel v nemocnici, když jsem se narodil. Už si to ale nepamatuju.

Je sobota ráno. Musím si v klidu všechno naplánovat. Připravit si instrukce pro svoji asistentku. Pokyny pro desinfekci firmy, karanténní opatření a organizaci kontrolních odběrů krve zaměstnanců. Taky si musím udělat seznam ostatních lidí, které jsem mohl nakazit. A zabalit si věci do nemocnice. Co si tam můžu vůbec vzít? Dostanu se na internet? Některá infekční oddělení prý nutí pacienty nechat tam při propuštění všechny věci. Notebook ale potřebuju. Na telefonu mi nezáleží, je to starej krám, ten jim tam rád nechám. Co ale s tím notebookem? Znovu přichází panika.

Vytírám celý byt Savem. Zvykám si na zápach dezinfekce. Jsem strašně unavenej. Po dvou dnech sucharový diety už dokážu rozlišovat chuť jednotlivých značek sucharů. Předtím jsem vůbec netušil, že suchar nějakou chuť má. Nejhnusnější jsou „Eti FORM“, vyrábí je snad v Turecku nebo kde. Když se v puse rozpustí v čaji, vznikne takový divný bláto a přesně tak to taky chutná. Podstatně kvalitnější gurmánský zážitek poskytne Diétny suchár ze Seniackých pekární. Ovšem k odpolední svačince je bezkonkurenční Suchar delikates od PéCé z Náchoda. Když ho rozkřupnete a zavřete oči, ucítíte před polknutím náznak chuti vánočky. Jenom nezapomenout zapíjet, jinak hrozí ve všech případech smrt zadušením.

Pokyny pro asistentku mám hotový. Hlavně je nesmím odeslat omylem předčasně, zatím namám diagnózu potvrzenou. Kruci, proč nemůžou zavolat výsledky dodatečných krevních testů o víkendu? Je to vlastně jedno, aspoň mám víc času se na tu hrůzu připravit.

Je pondělí ráno. V půl osmé mám volat pro výsledky testů na hepatitidu. Pokouším se sedět v klidu u stolu. Nejde to. Zvedám se a pochoduju po bytě. Zbývá deset minut. Deset nekonečně dlouhých minut. Jestli tohle všechno měla být nějaká lekce sebepoznání, pak se musím oklasifikovat jako totální srab.

7:28. Vytáčím číslo, ze kterého mi doktorka v pátek volala. Při stisku tlačítka „Volat“ mám stejný pocit, jako když jsem se ve škole poprvé po hlavě vrhnul do vody z desetimetrové skokanské věže.

Ozývá se operátor ústředny a sděluje mi, že mě do ordinace nemůže přepojit, dá mi ale přímou linku. Opravuji si číslo v mobilu a dávám ho znovu volat. Ruka s telefonem mi nervózně vibruje u ucha. Túúút… túúút… túúút… konečně sestra. „Přepojím vás, chviličku ale musíte vydržet, paní doktorce ještě nenaběhl počítač.“ Další tři minuty ticha. Zkurvenej Gates.

„Haló, dobré ráno,“ konečně. „Mám pro vás dvě zprávy. Ta dobrá je, že hepatitida vyšla negativně, takže nebude nutná karanténa. A ta špatná – vypadá to na rozsáhlý zánět. Přijeďte, uděláme kontrolní odběry a pak si řekneme, co dál.“

Ufff. Ze srdce mi padá obrovský kámen do nejhlubší propasti úlevy. Sice se už asi do smrti nenapiju alkoholu a nepřiblížím se k párku s hořčicí, nemusím ale nikoho děsit tím, že jsem ho možná nakazil žloutenkou.

Stříkám na sebe deodorant, abych zabil všudypřítomný chlórový zápach a tančím k šatníku. Vezmu si svoji oblíbenou košili. Ladí mi s nazelenalým obličejem.

Jaké mám štěstí, potkávám sestru už na chodbě polikliniky. „Dobrý den,“ zdravím ji rozšafně. „Dobrý den, pojďte hned se mnou,“ odpovídá s nezvyklou ustaraností. To není dobrý.

Míjíme čekárnu a vcházíme do sesterny přímým vstupem. „Uděláme kontrolní odběr, nejdřív vás chce ale vidět paní doktorka. Máte vzorek moči?“„Nemám, na to jsem nepomyslel,“ přiznávám se. „Tady máte zkumavku, toalety jsou na chodbě.“

Vcházím na pánské záchody a ohmatávám všechny vypínače. Je tu tma jak v pytli. Bodejď by taky ne, když někdo ukradl všechny žárovky. Co teď? Trefte se do zkumavky o průměru osm milimetrů, když si nevidíte ani na poklopec. Navíc se mi zrovna teď vůbec nechce. Za co?!

■ ■ ■

Tak jo. Teď tady ležím v posteli a mám spoustu času přemýšlet o tom, co všechno se stalo a jaké to bude mít trvalé následky. Jo, jo, pochopil jsem. Nastal čas uzavřít s pánem Bohem novou dohodu. Jak příhodné v době novoročních předsevzetí. Budu se míň stresovat, nebudu jíst nic tučného, rozloučím se s uzeninami, čokoládou a dalšími pochutinami, do smrti smrťoucí se nedotknu alkoholu a jiných omamných látek, nebudu pít z cizích sklenic, budu si dezinfikovat před každým jídlem ruce, budu chodit častěji k lékaři, budu si brát s sebou žárovku a budu důsledně recyklovat odpad. Amen.


Pokračování: A jak to bylo dál?