Takový to, když cestujete dva v Boeingu 737, kde jsou sedadla po třech, usadíte se, pozorujete procházející lidi, škatulkujete si je a tipujte, kdo z nich si k vám asi přisedne. Je to hrozně důležitý, protože soused v letadle zásadně ovlivňuje zážitek z cesty. Pokud je to někdo zajímavej, pěkně si popovídáte, dozvíte se spoustu nových věcí a cesta uteče raz dva. Když je to někdo protivnej, vedle koho se necítíte dobře, změní se několikahodinový let v peklo.
Lidi chodí uličkou, tohle je moc pěknej kluk, míří ale dozadu, starší pár, ti budou sedět spolu někde jinde, rádoby kovboj, co by potřeboval dvojsedačku… Úvahy přerušila mladá, lehce znuděná blondýna v pantoflích. Ukázala na místo u okénka, zvedli jsme se a uvolnili jí cestu k jejímu sedadlu. Tentokrát sedím uprostřed, takže vedle ní. Jen co dosedla, nasadila si sluchátka, otočila se a dala jasně najevo, že s ní žádná řeč nebude.
Krátce po vzletu začal palubní personál roznášet vodu. Když přišla letuška k naší řadě a natahovala se s plným kelímkem k naší spolucestující, vzal jsem ho a ve snaze být nápomocný jej poslal dál blondýně. Očividně jí to zaskočilo, zaváhala, pak si ale ode mě kelímek vzala a požádala letušku o ubrousky. Ta se omluvila, že žádné nemá u sebe, ale za chvíli je přinese. Blondýna naznačila přiotráveným gestem, že tedy jo, aniž by se napila, odložila vodu na sklopený stolek a čekala na ubrousky.
Co to jako je? Vždyť jsem důsledně uchopil kelímek za jeho spodní část! Já tedy chápu, že jsem strávil uplynulé dva týdny převážně v lese, nicméně před odletem jsem se v Anchorage osprchoval, oholil a tak nějak celkově zkultivoval. Se mě snad štítí nebo co?!
Přichází letuška s ubrousky. Dělám jako že nic, ale po očku sleduju, co s nima bude blondýna dělat. Zároveň přemýšlím, co udělám já, jestli začne z toho svého kelímku otírat moje otisky prstů. Blondýna poděkovala za ubrousky, položila je vedle kelímku s vodou, z tašky vytáhla velkou sadu vodových barev, štětce a skicák. Všechno si pečlivě rozložila, v mobilu si otevřela jakousi skicu, do sluchátek pustila hudbu a začala malovat. A stejně jako my dva byla levák!
Nechtěl jsem jí koukat pod ruku, ale zvědavost mi nedala a průběžně jsem „nenápadně“ sledoval, jak pokročila. Upřímně, byl jsem fascinovanej s jakou detailní precizností vytváří technicky dokonalej akvarel s motivy aljašských lesů. Ve stísněném prostoru sedadla v letadle. V letadle, kde já mám problém se byť jen vyčůrat, když se na záchodě pode mnou třese podlaha. Byla neuvěřitelně rychlá a přesná. Při každé turbulenci včas zvedla štětec nad papír a počkala, až se letadlo uklidní. Jako by byla s tím plechovým obrem nějak propojená. Ubrousky používala na otírání štětců při změně barvy, do toho kelímku s vodou štětce namáčela. Najednou mi ani nevadilo, že si nechce povídat. Jen jsem v úžasu sledoval její práci.
Asi deset minut před plánovaným přistáním v Seattlu skončila. Obrátil jsem pozornost jakože jinam. Sundala sluchátka, vzala skicák do ruky, párkrát na něj foukla a prohlížela si výsledek. Pak mi to ukázala a povídá: „So what do you mean?“