ROMANNĚMEC

Na stěně mi visí kalendář s fotkama Karla Tůmy. Zastavil se jako staré nenatažené pendlovky už před mnoha lety v červenci. Ten měsíc patřil andělovi ve výkladní skříni „na příkopě 2001“. Urostlý, mladý, pohledný floutek se sklenkou v ruce. Mám za to, že přesně takhle vypadá můj strážný anděl. Je naprosto k sežrání, nikdy ale tam, kde by ho člověk potřeboval.

Karel Tůma, „na příkopě 2001“

Onehdá jsem ho potkal. Nonšalantně seděl na baru se svým oblíbeným drinkem a pomrkával po chichotající se blondýně. Naklonil jsem se k němu a zašeptal: „Kde pořád lítáš? Neměl bys na mě dávat pozor? Už před hodinou jsem měl odevzdat klientovi projekt a nemám ještě ani čárku!“.

„Pleteš si mě se svojí múzou, můj milý“, s úsměvem odvětil. „Já tě mám budit, když spíš za volantem a blíží se zatáčka, nikoliv tvůj deadline“.

“Na múzu nemám čas“, zasyčel jsem podrážděně. „Ta má tendenci se furt o něčem vykecávat. A vůbec, kdes byl, když jsem bral tenhle zpropadenej džob?!“

“Uvolni se. Co piješ?“, zeptal se vlídně. „Jacka Danielse“, procedil jsem přes zuby jakože ještě uraženě. “Dvakrát velkýho Jacka, Twiddy“, pokynul barmanovi, který se jako robot otočil pro láhev a s naprostou přesností rozlil dva panáky.

“Na zdraví“, pronesl můj anděl, pozvedl skleničku a spiklenecky se usmál. „Na moje“, odpověděl jsem a kopl do sebe půl deci whisky.

„Život je krátkej“, připomněl mi, zatímco barman naléval další rundu. “Termíny taky“, snažil jsem se odseknout, můj hlas už ale tolik naštvaný nebyl. „Řekni mi, kdo vás nám lidem přiděluje?“, zeptal jsem se lehce zoufale. “To archanděl Gabriel, nebo sám pan… Pán? Já abych věděl, kde si stěžovat. Já, takovej zodpovědnej, důslednej, opatrnej – a dostanu… tebe! Lehkovážnýho, povrchního, věčně nezralýho frajírka, co pořád někde lítá!“

“Co naděláš? Asi to tak má být“, nasadil smířlivý úsměv typu „musíš mě milovat, ať chceš, nebo ne“ a průvan pootevřených dveří mu pročísnul pírka bělostných křídel. “Ach jo…“

„Kruci, kolik je hodin?!“, hrabu se z postele a po nevěřícném pohledu na budík mě jímá panika. Sakra, já zaspal! Zrovna dneska, když mám tak důležitou schůzku. To snad není možný. Jindy precizní koupelnový rituál zkracuju na zběžné čištění zubů a uhlazení přeleželých vlasů. Soukám se do svého nejlepšího obleku. Ten však, jak se zdá, moji vizáži po včerejší nedobrovolné pitce příliš nepřidává. Vybíhám z bytu, zabouchávám dveře a před domem šacuju kapsy, abych se dostal co nejrychleji do auta. Čím víc člověk spěchá, tím více kapes nachází, avšak hledaný obsah nikde. Že já je nechal v bundě, co jsem měl včera! To ne! Rychle zpátky. Znovu šacování – vždyť já nemám ani klíče od bytu! Já ještě spím, tohle nemůže být pravda! Sbíhám znovu čtyři patra schodů a v poklusu listuju seznamem v mobilu. “Potřebuju taxi, co nejrychleji!“

Běžím po chodníku ke křižovatce a mávám na drožkaře ve zmuchlaném tričku. Zvoní mobil. “Kde seš?!“, ozývá se nervózní hlas mojí kolegyně. Přistupuju k silnici ve chvíli, kdy kolem projíždí kaluží netrpělivé BMW. Než stihnu s telefonem u ucha uskočit, mám kalhoty vylepšené kropenatou batikou. To už ale zastavuje moje taxi. Otevírám dveře a hledám místo na zadrobených sedadlech. “Nějakej mokrej, ne?“, zdraví mě řidič. „Ať mi to tu moc nezasviníte!“

Zhluboka se nadechuju a zavírám oči. Teď se nesmím rozčílit. Teď ještě ne. Musím se soustředit na schůzku. Taxík se dává konečně do pohybu. „To je počasí, co?“, snaží se navázat konverzaci obtloustlý šofér v šortkách. Poslední, na co mám náladu, je povídat si s tímhle… primitivním individuem. “Co taky chcete na konci dubna?“, odbyl jsem ho a sledoval míhající se domy za okénkem. Začínalo pršet.

Auto vjelo do zácpy a stalo se nesvéprávnou součástí stojící kolony. Nervózně koukám na svítící hodiny na palubce taxíku. „Všechno v hajzlu“, říkám si v duchu. „Všechna ta práce na hovno“. Sahám do náprsní kapsy pro peněženku a vyndavám dvoustovku. „Díky, já už to dojdu“, oznamuji řidiči a podávám mu bankovku. Zatváří se přiotráveně a sahá pro drobné. „To nechte“, mávám rukou a snažím se co nejdřív dostat ven. “Díky šéfe a pěknej den“, roztál řidič. “To těžko“, bručím si pro sebe a nasazuju do kroku.

Moji rychlochůzi střídají vteřinové úseky poklusu provázené přehnaným dýcháním. Konečně budu u křižovatky na nábřeží, pak už je to jenom kousek. Připadám si strhaně, marně a ničemně. Na semaforu je samozřejmě červená. Supím k přechodu, kam se blíží i jakási přihrblá žena s kočárkem. Snažím se jí předběhnout, můj spěch je přece mnohem důležitější, než ten její. Kousek před ní pobíhá klučina v modré pláštence s kapucí.

Přestože na protějším semaforu jasně stojí červený panák v pozoru, kluk se hrne do silnice, jakoby neviděl, neslyšel. Instinktivně jsem po něm vyskočil a za ucho jeho batůžku ho strhnul zpátky v okamžiku, kdy prosvištěl autobus, který tu rozhodně neměl v úmyslu zastavovat. Otáčím se k paní s kočárkem, ve tváři bílé jako ta křídla anděla. Hledím jí do utopených očí a začínám chápat, jak vypadá skutečné zoufalství. Ve zpomalené sekvenci objímá kluka v modré pláštěnce a lape po dechu.

“Jdeme na Jacka?“, ozve se za mnou známý hlas. Svalnatá ruka mě chytá kolem ramen. “Na Příkopy je to jenom kousek“.