ROMANNĚMEC

„Šoupněte tam babu s velkejma kozama a bude!“, sykl do třídy nikotinovým absťákem rozklepaný učitel reklamní grafiky, aby mohl vypadnout na čvaňháka. Celkem jasný zadání pro inzerát na první analogové mobilní telefony. Když se po deseti minutách vrátil, čekalo na něj na monitorech počítačů mnoho návrhů, na kterých se pod headlinem „Spojení s kýmkoliv kdekoliv“ hrdě dmulo dvakrát mnoho silikonových vnad holek se svůdně zákeřnými pohledy. Jenom Jarda překvapil, když pod tentýž titulek umístil starou bábu na odlehlé louce, co s láskou pásla dvě krásný kozičky.

Není „baba s velkejma kozama“ jako „baba s velkejma kozama“.

Projel jsem kolem tý školní budovy a při vzpomínce na ty roky se musel pousmát. Polovina devadesátých let - pro reklamu zlatý časy. Všechno tak nový a neokoukaný. Kolik blbejch nápadů se nám tenkrát tolerovalo. Kde asi skončil Jarda dneska? Prý si zřídil nějakou ekofarmu, či co. Asi někde chová kozy…

Brzdí přede mnou Polo. „Krávo blbá! Nevíš, proč na silnici malujou ty čáry?!“ Takový malý auto a ona se postaví před semafor tak, že se nevejdu do pravýho odbočovacího pruhu, a musím čekat na její zelenou. „Tobě měli dát papíry na hlavu a ne na auto!“, upouštím si páru, i když vím, že mě nemůže slyšet.

O několik dnů později.

Sedím v kanceláři u počítače a snažím se soustředit. Jak sakra zaujmout tohodle německýho klienta? Jsou suchý jak holub v nose. Najednou zadrnčí telefon. Trhnu sebou, až mi lupne za krkem. Kurňa, proč se furt tak lekám? „Roman Němec, prosím…“ - „Viděli jsme tě v televizi, čéče!“, švitoří hlas ve sluchátku. „Tady Jarda, nazdáár! Tak jsme si na tebe s Martou vzpomněli. Nechceš se k nám dovalit na víkend?“

Ucpaná Jižní spojka. Displej navigace líně odpočítává ucourané metry. A já zrovna teď potřebuju tak strašně na záchod!

Praha se konečně ztrácí za mými zády. Z Dé jedničky odbočuju podle pokynů paní v GPS krabičce na Vlašim. Po několika kilometrech se mění krajina. Vesnice střídají pole a ty se po chvíli noří do rybníku. Nad okolními lesy se válí obláčky ranní mlhy. Tlumím audiosystém, abych nasál tohle prostředí všemi smysly. Zatím nevím na co, ale začínám se těšit.

Bouchnutí dveří auta rozštěkalo psa, který mě pohotově přiběhl prolustrovat. „Klídek, kamaráde“, odbyl jsem ho bez přílišných emocí. „No není možná!“, řítí se ke mně Jarda a za ním se nese jeho věčně usměvavá žena Marta. Podal mi ruku a pevně ji stiskl.
„Ty jseš čím dál krásnější!“, zazubil jsem se na Martu a dal jí pusu na tvář. „Nezištnej kompliment vždycky potěší“, poděkovala a mrkla přitom na mě.

„Tak pojď, všechno ti musíme ukázat. A ty nám musíš všechno říct. Jak se máš, co vlastně děláš a vůbec…“, tahá mě Jarda za ruku. Vcházíme na velký dvůr statku uzavřený z jedné strany obytnou budovou, z druhé dvěma stodolami a přilehlými kůlnami. Vzadu za plotem se pase několik ovcí. Východofríských, jak jsem se z výkladu po chvíli dozvěděl. „Taky tu máme pár koz. Bílejch i hnědejch“, chlubí se Jarda a já se musím pousmát. To ho malinko zaskočilo. „Co je?“ - „Ale, nic“, vysvětluju. „Jen jsem si vzpomněl na tu tvojí bábu s velkejma kozama“. Jarda se rozřechtal hurónským smíchem. Marta jen nechápavě koukala. „Řekni jí to…“, chláme se Jarda, div nebrečí.

Procházíme kolem stodoly s chlívem. Řízne mě závan kozích výkalů, pod nohy se plete několik pozobávajících slepic. „Viděl jsi vůbec našeho Ondráše?“, zeptala se z ničeho nic Marta. „Jako hodně malýho“, lovím v paměti. „Letos mu bude sedumnáct“, povzdechla s dojetím starostlivé matky. „Ondráši!“, křičí do otevřených dveří.

„Bylo to výborný, Martičko“, chválím musaku z jehněčího masa. „Jo, Marta vařila vždycky báječně“, přitakává Jarda a hladí si přitom břicho, který za ten čas, co jsme se neviděli, řádně nabralo na objemu. „A co ty, Ondro, co se chystáš dělat po škole?“, oslovuju nejmladšího člena rodiny, který zatím neměl moc šancí vmísit se do konverzace.
„To neví. Jediný co ví jistě je, že chce odtud co nejdřív vypadnout, viď?“, odpovídá za něj Jarda. „Nech ho žít“, brání svoje mládě matka. „Ještě nevím, ale chtěl bych do Prahy“, zvednul svý modrý oči Ondřej a podíval se na mě. Blonďatej kluk s delšími, na koncích mírně zatočenými, vlasy. „Vždyť to říkám!“, rozčiluje se Jarda. „Ve městě tě čeká jenom stres. A stres je pro zdraví horší, než kouření!“. - „Ještě ho naváděj ke kouření“, reaguje Marta a zvedá se, aby odnesla špinavé nádobí a uvolnila tak místo na stole.

„Když já chci cestovat“, brání se Ondřej. „A ne tu bejt celej život uvázanej jak pes u boudy. Když chci jít na internet, tak musím vyběhnout na támhleten vršek a čekat na příznivej vítr“, ukazuje na kopeček nad stodolou. „Kdybys aspoň pořídil satelit. A smrdim. Kamkoliv přijdu, mám pocit, že smrdim.“

Počínající konfrontaci přerušila Marta, když začala s úsměvem servírovat voňavý presíčko s hustou světlou pěnou. „Tak to máš rád, ne?“, okomentovala můj mírně zasněný výraz ve tváři. „Jsem na tom závislej“, povzdechl jsem a poděkoval.

„Nesmrdíš“, už jen tiše brblal Jarda. „Když se osprchuješ, nemůžeš smrdět.“

Čas nepostřehnutelně ubíhal neuvěřitelnou rychlostí. „Jak je to blbě zařízený“, blesklo mi přiopilou hlavou, když dohoříval oheň, nad hlavami nám dávno zářily hvězdy a z dálky se ozývalo jen houkání sovy. „Když člověk čeká v předsálí na prezentaci, potí se, klepe se, čas se vleče k nevydržení. Ale když je člověku hezky, přísně vyměřené chvíle frnknou, než se otočí.“

Otevřel jsem oči a škvírou v okně zaslechl ptáky v korunách stromů. Zachumlal jsem se pod těžkou peřinu a liboval si, že nemusím do práce. V tu chvíli se rozrazily dveře a Ondra se svýma vypoulenýma blankytnýma očima hrčí: „Narodilo se nám jehně! Pojď se na to podívat“. Jeho nadšení mě vystřelilo z postele bez protestu. Obul jsem si tenisky a snažil se ho dohonit klusem po dřevěném schodišti. Ten už byl ale mezi křídly vrat pootevřené stodoly. Rozcuchaný, se zalepenýma očima, jsem se imitací běhu přibližoval, jak jen rychle to šlo. Z vrat už vycházel veterinář v zašpiněném plášti. Nakoukl jsem dovnitř. Nevěděl jsem, jak mám sdílet radost všech přítomných a současně ovládat kocovinou a smradem podrážděný žaludek. „Můžeš mu dát jméno“, otočila se na mě rozzářená Marta. „Kluk nebo holka?“, zeptal jsem se. „Holka.“ - „Tak co třeba Václavka?“, vyslovil jsem první věc, co přelezla z otupělého mozku na zdřevěnělý jazyk. „Proč zrovna Václavka?“ – „Nevím, asi proto, že není tak jedovatá jako muchomůrka“, snažil jsem se vtipně s využitím profesionálního instinktu obhájit svůj prvonápad. „Tak jo, bude to Václavka“, schválila můj návrh.

„Odpoledne vezmi Romana na kolo a ukaž mu okolí“, navrhla Marta Ondrovi při obědě. „Klidně“, utrousil Ondřej a pokračoval bez většího zaujetí v konzumaci salátu.

„Kolik jsme už mohli ujet?“, přemítám si v duchu a šíleně mě bolí hlava. Jako by mi tam klovali kolibříci. Supím do mírného kopečku, Ondra je už dávno za horizontem. Přehazuju na lehčí převod a slyšitelně hekám. Po chvíli kolem mě projíždí jakási babka na starém kole. Vepředu košík a v něm veze psa, co se spokojeně rozhlíží po okolí. Když mě míjí, začne hystericky štěkat. Nemají mě rádi. Psi. Odrazka na blatníku jejího obstarožního bicyklu mizí v zatáčce. Zastyděl jsem se. Předjíždí mě tady stará bába se psem. To je úroveň. Posílen proteiny ze spolykaných mušek dojíždím Ondru, který na mě už čeká na paloučku u cesty. Slejzám z kola a ač nejsem očkován proti klíšťové encefalitidě, uléhám do trávy, abych nabral sílu. Stébla mě šimrají do zpocených lýtek. Nevnímám je. Zavírám oči.

Jdeme po chodbě s kolegou z naší mediálky. Oháknul jsem se do nového obleku od Calvina Kleina a s upoceným čelem a dvěma brašnami na rameni cupitám směrem k zasedačce v téhle studené kancelářské budově. „Je ti jasný, že dneska je to buď anebo?“, otáčí se na mě dvoumetrový mediální expert. „Jestli je dneska nepřesvědčíš, končíme.“ – „Já to vím, Tomáši, neboj se“, uklidňuju ho třesoucím se hlasem. Uklidnit bych potřeboval spíše já. Zase na to bylo tak málo času! „Tak, kde vězíte?“, vykoukne ze zasedačky pohledná blondýna. „Už čekají!“

Rozklepanýma rukama začínám rozepínat brašny, kolega zatím něco anglicky blábolí k přítomným Němcům obkličujícím velký stůl ve tvaru podkovy. Hrabu v brašně projektoru. „To ne!“, pomyslím si. Nemůžu najít síťový kabel! Prohrabávám brašnu, vyndavám všechen její obsah. Na stole se kupí neorganizovaný bordel. Něco pro Němce. Kabel nikde. Prohrabávám brašnu notebooku. Kabel nikde. „Nemám kabel!“, šeptám dlouhánovi. „Co?!“ – „Není tady, někdo ho asi nevrátil do brašny.“ – „Tak ho sežeň! Hned!“, štěká kolega a směje se na netrpělivé Němčoury.

Vybíhám na chodbu. Klepu na první sousední dveře a s výrazem hasiče v akci vysvětluju, co potřebuju. První dveře, druhý, třetí. Nic. Někdo ani nezvedne oči od monitoru. Běžím po schodech do horního patra. Vrážím do procházejících lidí a zmateně je prosím o kabel k projektoru. Všichni jsou snad slepí a hluší. Pokračují ve své chůzi jak naprogramovaní, ani nehnou brvou. Najednou zahlédnu známou tvář. Chvástal. Michal Chvástal. Account z agentury našeho nejnenáviděnějšího konkurenta. Příhodný jméno pro člověka z reklamy. Co ten tady chce? Stojí v hale u fontánky, šklebí se a v ruce žmoulá… Cože?! Síťovej kabel od projektoru! „Ahoj! Jak je? Nepůjčil bys mi ten kabel?“, zrychluju frekvenci dotazů. „Tos uhod“, odpálkoval mě pohrdlivým tónem, roztočil kabel a začal přes něj skákat jako přes švihadlo. „Dej mi ten kabel, nebo tě s ním uškrtím, ty zmrde“, dochází mi trpělivost a sápu se po Chvástalovi. Ten ustoupí a vyjekne: „To si snad děláš kozy!“

„Kozy! Romane, musíme zahnat kozy!“ Otevírám oči. Ondra se nade mnou sklání a vysvětluje mi: „Už je pozdě, musíme jet“. – „Jak dlouho jsem proboha spal?“

„Kdykoliv budeš chtít, tak přijeď“, loučí se se mnou Martička. „Prospěje ti to“.
„Moc vám za všechno děkuju“, objímám Jardu. „Já děkuju tobě“, odpovídá. „Za co prosím tě?“, nechápu. „No když tě Ondra viděl na tý louce, jak se pereš s tím křovím, řekl, že si to s tou Prahou ještě rozmyslí“, zasmál se vítězoslavně Jarda a poklepal mě po rameni.

Nastartoval jsem, zařadil, sešlápnul pedál a naposledy zamával. Musím se zastavit ještě v kanceláři a zkontrolovat, jestli jsou v brašnách všechny kabely. Vždyť zítra je den, kdy jde o všechno… Nebo ne?