S přibývajícím věkem, leností a sedavým zaměstnáním mě naustále bolí záda. Už o tom nikde ani nemluvím, protože jakmile si postěžuju, je každej chytrej jak doktorka Kateřina. „Musíte cvičit“, říká mi obvodní. „Je třeba cvičit“, říká mi terapeutka. „Máte cvičit!“, vyjela po mně tuhle ta divná paní, co k ní jezdím pro bylinky, když jsem ji požádal o něco na uvolnění páteře. A minulý týden jsem to slyšel i z tý nevymáchaný huby našeho řezníka. Chlapíka, co měří něco přes metr padesát a váží snad dvěstě kilo. Tak teď jsem se vážně namíchnul. Cvičit, cvičit… to se řekne snadno. Ale jak?
Posilovny nesnáším. Jenom při představě toho upocenýho vzduchu a všudypřítomnosti všech těch testosteronových machýrků je mi zle. Kdosi mi poradil jógu. Hned jsem si vzpomněl na paní Rosůlkovou a její hlášku „Kdyby pánbůh chtěl, abychom stáli na hlavě, nedával by nám nohy!“. Fyzioterapeutka mě před časem nějaký cviky učila. Jen za 30 korun, zbytek šel na pojišťovnu :-) Ty byly ale tak sofistikovaný, že jsem je zapomněl, než jsem došel domů. Ne, ne. Já potřebuju něco jednoduchýho, spolehlivýho a časově nenáročnýho. Zkrátka takový nějaký domácí instantní cvičeníčko.
Od čeho je internet. Do gůglíku zadám „procvičení všech svalových partií“ a uvidíme. No vida – veslování! Jediný sport, kde člověk zapojuje všechny svalový skupiny najednou. A ještě u toho sedí! Takže je předpoklad, že se moc neunaví, co? Paráda! To bude přesně pro mě.
Teď už jen projet nabídku veslovacích trenažérů (na Ohři už je krapet zima). Tenhle je magnetický, tenhle mechanický – nějakej klumpr. Tady to máme – Kettler Coach E - král mezi trenažéry – brzda indukční, palubní počítač, možnost automatické zátěže podle srdečního tepu, který se měří bezdrátově (hmm, pokročilá technologie), možnost dynamických změn zátěže, to je jakože veslování terénem – po rovince, do kopce a z kopce (vy už jste někdy pádlovali do kopce?!). Logo „Most Innovative Brand 2010“. No panečku – ten bude cvičit za mě! Jdu do toho.
Klik, klik.
Dneska to přišlo. Kolegové mi to naložili do auta. Bedna velká, jakoby k tomu přibalili i šatní skříňku. Musel jsem naplánovat trasu cesty domů tak, abych na žádné křižovatce neodbočoval vlevo, protože přes tu krabici jsem neviděl doprava a těžko bych tedy dával přednost. Dlouhá cesta. „Jak to doma vyložíš?“, zeptal se mě jeden z pomocníků. „To bude rozebraný“, mávnul jsem rukou. „Vytahám to po dílech a doma to sešroubuju.“
Přijel jsem před vchod, zařízl nůž to obalu, odřízl čelo krabice a narazil na další. Pokračuju v brutálním otevírání těch kartonových matrjošek abych se konečně dokrájel k obsahu. Sedačka, nějaká trubka, pytlík se šrouby. Vida, komponenty, přesně jak jsem předpokládal. Naházel jsem těch pár krámů do připravené igelitky a hurá do čtvrtého patra. Vysypat igelitku a zase dolů. Řízy, řízy. A sakra. Zbytek už je vcelku. Skoro tři metry dlouhá konstrukce s jednotkou ukrývající dost těžký setrvačník. No nic. Trhám, tahám, kloužu po sněhu, už je to venku, jak mu budeme říkat, maminko? Humor? Přejde. Ta věc váží sedmdesát kilo a není ji pořádně za co chytnout. Prokřehlýma rukama to táhnu sněhem ke dveřím do baráku. Hopsám s tím schod po schodu a v každém mezipatře dělám vynucenou pauzu. Na nadávání mi nezbývá dech. Kruci, zrovna teď se tu musí motat ta zvědavá bába ze trojky. Vytahuju mobil a dělám, že si čtu esemesku. Snad dobrá záminka vysvětlující mojí přítomnost tady s tou podivnou dlouhou věcí, na kterou nechápavě upírá přes zamlžený brejle svůj zrak. Konečně za ní zaklaply dveře. Tak pojď, ty mrcho těžká, ještě dvě a půl patra.
Sedm schodů, šest, pět, počkej, nespěchej na mě tak. Čtyři, tři, už tam budem'! Dva, jeden. Klíče. Tyhle ne. Kurva už! V krizových situacích bývám schizofrenní.
Domove, sladký domove. Padám na podlahu a bojím se, že vyplivnu plíce. Tak dneska už mám odcvičíno.
Přestože ty nejtěžší díly jsou k sobě už smontovaný, ještě pořád zbývá dost věciček, který k tomu bude nutný porůznu přišroubovat. V příslušenství jsou tři různý příručky, každá má více než stovku stran. Ježišmarjá, to je jak skládat raketoplán! Nářadí k tomu samozřejmě nedávají. Zlatá IKEA!
Znáte to? Montujete, montujete a najednou – jak dál?! Slepá ulička. No jistě, bodejť by to šlo, když jsem tam tu první trubku našrouboval obráceně! Takže všechno rozebrat. A znovu. Prý „Einfache Installation“. To jo, když to děláte potřetí, tak už to jde jak po másle.
Zapnul jsem to do zásuvky. Rozsvítil se displej počítače a začaly se zobrazovat různý grafy, šifry, symboly a nastavení. Bezradně mačkám všechna tlačítka a přejíždím očima mezi displejem a tou hromadou manuálů. To fakt nedám. Dneska už si nezavesluju. No nic, objednám pizzu a otevřu si pivo. Však zítra je taky den…