Za chvíli bude půlnoc a já nemůžu spát. Ani nevím, proč se mi začaly hlavou honit vzpomínky na dětství. Až do šesti let jsem žil s babičkou Marií a dědečkem Václavem. Babička byla dámská švadlena, dědeček pánský krejčí. A tak jsem vyrůstal v krejčovské dílně mezi skříněmi plnými nejrůznějších hadříků a policemi se stohy německých módních časopisů. Vzpomínám si na hluk šicích strojů (samozřejmě šlapacích, bez elektrického pohonu) a na vůni rozpálené žehličky, co se musela nejdřív pořádně nahřát na kamnech, protože taky ještě nebyla na elektřinu.
Žádné oblečení se u nás nevyhazovalo. Když jsme z něčeho vyrostli, přešilo se to na něco jiného. Mnohdy se přešívaly i věci zánovní. Když mi byly čtyři, ušil mi děda parádní společenský oblek i s kravatou. Spíchnul to za dopoledne, zatímco byla maminka v práci. Po obědě mě do toho nastrojil, do kapsičky saka mi dal kapesníček a vydali jsme se špacírem mámě naproti. Já se nesl s nosem nahoru, protože v obleku jsem nebyl leckdo, a děda si vedle mě vykračoval také jako páv, hrdý na svoje dílo. Těšil se, až mě nic netušící máma uvidí. Ta z toho byla skutečně natolik vedle, že se nezmohla ani na výčitku, že na můj oblek rozstříhal její novou sukni.
Je zvláštní, kolik detailů a pocitů si z té doby pamatuju. Jak jsem chodil s pětadvacetníkem k řezníkovi Hamouzovi pro housku, jak jsem na pokyn dědečka hlídal u udírny klobásy, jak jsem se vystrašenej díval do zrcadla, jestli jsem nedostal červenku (dědečkem vynalezená nemoc dětí, co nepijí mléko).
Myslím, že všechno důležitý mě naučil právě děda. Abych s ním mohl hrát kostky, musel jsem umět počítat. Takže jsem už v pěti letech hravě sčítal pětimístná čísla. Abych s ním mohl luštit křížovky, musel jsem se naučit písmenka. Abych mohl s ním a s chlapama hrát v boudě mariáš, musel jsem umět Vejvodovu písničku „Už kamarádi pomalu stárnem“ (v podání pětiletýho kluka vskutku bizarní :-). Když jsem byl v horečkách, tak mě naučil polykat prášky, aby mi je nemusel v noci drtit a čekat, až se rozpustí ve sklenici vody. A taky mě naučil vhodně používat sprostá slova.
Když jsem pak chodil do školky a měli jsme kreslit pastelkami, sepisoval jsem místo toho pod sebe do sloupce čísla a následně je sčítal. Paní učitelce se to moc nelíbilo, ale já pro žádné jiné obrázky neměl inspiraci. Jednoho rána ale přišla. Po cestě na Pěšinu Boženy Němcové jsem na plotě uviděl zvláštní obrázek kosočtverce s čárkou a nějakými podivnými paprsky. Konečně geometricky zajímavý útvar! Ve školce jsem ho pak začal při kreslení nadšeně reprodukovat, což se z nějakého pro mě nepochopitelného důvodu paní učitelce líbílo ještě méně, než moje sčítání. Když to nešťastná maminka doma vyprávěla, mohl se děda potrhat smíchy.
Dědeček Václav se mnou trávil spoustu času. Zemřel, když mi bylo sedm. Vracel jsem se ze školy v přírodě a už v autobuse mi bylo jasné, že něco není, jak má být. Děda na mě u školy nečekal. Aby nějak odpoutali moji pozornost, dali mi nové kolo. Dlouho se pak jen tak válelo v kůlně. Nenáviděl jsem ho, protože mělo sloužit jako náhražka za dědu Václava.
Pamatuju si spoustu kouzelných momentů, v nichž hrál děda hlavní roli. Nemůžu si ale vzpomenout, jestli jsem mu za něco kdy poděkoval. Tak jestli se to takhle počítá, tak díky, dědečku Václave…