A jak to bylo dál?

Toto je pokračování textu Lepší je být bohatý a zdravý než chudý a nemocný


Chvíli jsem přemýšlel, jestli psát o posledních dvou týdnech svého života. Last minute dovolená se dvěma mimořádnými fakultativními výlety, naprosto nové zážitky a překvapivé zkušenosti, každodenní drogové opojení… Lze o tom nenapsat?

Než se ale pustím do svého aktuálního příběhu, měli byste o mně něco vědět. Už od dětství trpím spoustou fóbií. Pravda, některými mými fóbiemi trpí spíše moje okolí, to ale teď není podstatné. Mezi ty zásadní patří chorobný strach z jehel, krve a vůbec celého toho chlórem zapáchajícího nemocničního prostředí, kde na vás v každém koutu číhá smrt. Když jsem jako středoškolák jezdil na průmyslovku autobusem a mimoděk zaslechl „odborný“ rozhovor holek z nedaleké zdrávky o tom, co dělaly na praxi v nemocnici, vystupoval jsem s žaludkem v krku už v Moravské a zbytek cesty šel pěšky bez ohledu na počasí. Každá návštěva hospitalizovaného rodinného příslušníka pro mě byla naprosto traumatizující množinou nekonečných minut, které jsem se vždy snažil přežít co nejblíže pootevřenému oknu. Když jsem se na střední chtěl jednou ulejt z písemky simulací žaludečních potíží, poslala mě dorostová lékařka s žádankou do laboratoře na odběr krve. Jen co jsem opustil její ordinaci, žádanku jsem zahodil a mastil do školy napsat písemku.

Z těchto skutečností je patrně dostatečně zjevné, co se mnou asi udělala zpráva, že si můj zdravotní stav vyžádá delší pobyt na chirurgickém oddělení nemocnice. Jeden z mých žlučníkových kamenů se totiž rozhodl, že si udělá vánoční výlet žlučovými cestami a zasekl se patrně někde ve společném vývodu žlučníku a slinivky ústícím do dvanácterníku. Ucpal tak odvod žluči, která pak způsobila rozsáhlý zánět a podráždění snad všech dostupných orgánů v dutině břišní – jater, žlučníku, slinivky, dvanácterníku,…

A tak jsem si sbalil pyžamo a pantofle a strachem bez sebe se vypravil do pro mě naprosto neznámého a panicky obávaného světa moderní medicíny. Plán zněl jasně a jednoduše: nejprve vyčistíme žlučovody s použitím speciální sondy (ERCP), která se nasouká hrtanem přes žaludek až k tenkému střevu a zpět. Pak, až se výměnou pevné stravy za infuze uklidní všechny zánětem podrážděné orgány, laparoskopicky vyjmeme žlučník. No a nakonec to necháme s užitím antibiotik aplikovaných nějakou dobu do žíly celé doléčit.

Oukej, už nejsi na střední, jdeme na to!

Stanovil jsem si jasná pravidla. Stejně jako se při lezení po žebříku nesmím dívat kvůli závratím dolů, nesmím se tady dívat na žádný výkon prováděný jehlou nebo řeznými nástroji a hlavně nesmím vidět krev. První zkouškou byla aplikace kanyly do žíly. Trubička s hadičkou, která se stane na nějakou dobu adoptovanou součástí mého těla. Zajistí napouštění krevního oběhu výživou, vitamíny, ale i sedativy a dalšími léky. Když o tom tak přemýšlím – praktická věc. Jen si ji proboha při své nemotornosti nevytrhnout. Zvláště ve spánku za sebe neručím!

Odběr krve. Nedívat, ležet, dýchat. Funguje to. Po pátém, šestém odběru v pět hodin ráno naprosto rutinní záležitost.

Injekce s analgetiky. Neaplikují se do žíly jako ty spousty jiných léků v infuzích, ale píchají se do svalu – hýžďového, stehenního. Paradoxně nejbostivější ďobnutí jsem si po několika dnech nejvíce oblíbil. Jak je mi po nich hezky!

Tak to bychom měli. Jsem na sebe pyšnej!

Přípravnou fázi mi zítra zpestří výletem do Fakultní nemocnice v Motole. Tam mi pomocí té všetečné sondy vytáhnou písek ze žlučových cest a hurá na vlastní operaci.

Hmm, zas takovej odvaz to tedy nebyl. Fakýr ani polykač mečů ze mě rozhodně nebude. Ještě že jsem už několik dnů nic pevného nejedl. Zítra to snad bude lepší. Program zahrnující všemožná předoperační vyšetření a procedury pokrývá téměř celý den a je až na pár klystýrů slibně neinvazivní.

Pyžamo dolů a jede se na sál. Konečně. Dnes nechápu proč, ale vážně jsem se těšil. Naprosto iracionálně a nesmyslně, nutno dodat, protože až do teď vůbec o nic nešlo. Patrně jsem prostě měl operační den podvědomě zapsán jako zlatý hřeb pobytu.

Ležím na operačním stole, hlavu mi oddělují od zbytku těla plentou (asi znají moje zásady – hlavně se nedívat). Blackout a už ležím na jednotce intenzivní péče, z boku mi vede hadice odvádějící drén do nádržky zavěšené na kraji lůžka, v kanyle mám rozdvojku, aby do ní mohlo kapat více infuzí najednou, z hrudníku vedou kabely do jakéhosi přístroje nade mnou. Nedaří se rozhýbat močový měchýř a tak mi po několika hodinách už vedou hadičky ze všech přirozených i těch nově vytvořených otvorů (kromě uší).

Co je ale horší, druhý den lékaři zjišťují, že žluč opět neprotéká, jak má, a objevuje se v drénu. Balím si svoje nádržky a vypravuji se jen s nejnutnějšími hadičkami a elektrodami rychlou záchrankou do motolské nemocnice. Tohle je ve skutečnosti zlatý hřeb programu! Kadaň – Praha Motol za 46 minut. Pípání monitoru sledující moje srdce přehlušuje siréna sanitky. Kolony aut před námi se rozestupují a pokorně uvolňují cestu. Kolikrát jsem na ucpané jižní spojce o tomhle snil!

Jeden přesný a plynulý pohyb řidiče záchranky s asistencí sestry a lehátko, na kterém celou dobu ležím, je venku ze sanitky. Téměř bez zastavení pokračuje v cestě na sál. Před očima se mi míhají světla a cedule zavěšené na stropu chodeb. Za chvíli už jsem zase na stole. Tentokrát zavádění sondy vůbec necítím. Eufórii vyvolanou injekcí proti bolesti, co jsem dostal na cestu, tady posílili ještě sedativy. Doktor zavádí do žlučovodu trubičku, která zajistí jeho průchodnost.

Mám nepochopitelně skvělou náladu. I expresní zpáteční cestu si snažím maximálně užít.

Po tomhle výletě se můj stav na jednotce intenzivní péče rychle zlepšil a já se brzy ocitl ve svém pokoji na oddělení. Avšak pánbůh se svým smyslem pro spravedlnost patrně usoudil, že jsem přecijen na zdravotním pojištění zaplatil za svůj život výrazně více, než si teď stíhám vybírat, a tak Všeobecné zdravotní nadělil ještě drobnou komplikaci s funkčností mojí plíce. Špatně se mi dýchalo, a co hůř, vykašlával jsem spoustu hlenu, což v kombinaci se sešitým břichem není pranic příjemného.


Co předcházelo tomuto příběhu: Lepší je být bohatý a zdravý než chudý a nemocný